Den s Enn – lyžařským šampiónem

V listopadu loňského roku jsme si vyrazili zalyžovat na jediný rakouský ledovec, který je v provozu 365 dní v roce: na proslulý Hintertux.  Ubytovali jsme se v několikahvězdičkovém hotelu Stock, který patří příbuzným Leonharda Stocka, olympijského vítěze ve sjezdu z Lake Placid 1980.

Jedním z vrcholů krátkého pobytu měl být instruktážní trénink s dalším medailistou ze stejné zimní olympiády – tentokrát bronzovým v obřím slalomu – Hansem Ennem. Vrchol to měl být a také byl – co se týče nadmořské výšky  „tak určitě”. Na Honzu Enna určitě jen tak nezapomenu.

Dopolední instruktáž, či spíše vlastní exhibici, započal mnohonásobný mistr Rakouska a několikanásobný vítěz závodu Světového poháru tím, že si na špici ledovce srovnal mužstvo – tedy vlastně spíš ženstvo – do cca 4řadé formace a vydal pokyn k následování velitele, čili jeho samotného. Načež se elegantně otočil do jízdy pozadu, vytáhl foťák a jím si začal ekipu rozvášněných pronásledovatelek natáčet.
Na jeho frajeřinu jsem okamžitě zareagoval aktivací vlastního kompaktu a jal se točit přímo Enna. K jeho virtuosní technice měl bohužel můj styl poměrně daleko, v čemž mě jen utvrdil Ennův blahosklonný povzbuzující úsměv se zřetelným podtextem “kámo zapomeň – na to nemáš”.
Na můj vkus pak trval sjezdový trénink pod jeho patronací nepatřičně dlouho. A bez přestávek. Každopádně mi po několika jízdách tak vyschlo v krku, že jsem se demonstrativně ládoval sněhem. Nikoho jsem tím ale nezaujal. Kromě mě byli naopak všichni spokojení, ba nadšení – a já se tak neodvážil ‚trhat partu’. Sníh se ‚pít‘ moc nedal, takže jsem skoro úplně vyschnul.

Ze sjezdovky do bazénu a posilovny

Po návratu do hotelu jsem se rozhodl vypustit jídlo a upřednostnit bazén. Přeci jen jsem měl v tu chvíli k vodě velice pozitivní vztah a předpokládal jsem, že pool bude liduprázdný. Byl. Kromě mě a Hanse Enna v něm nikdo jiný neplaval…
Následně ani v sauně jsem na živáčka – kromě kynoucího mi Enna – nenarazil. To už jsme se vítali jako staří přátelé.  Po horko-ledové kúře jsem šampiónovi popřál hezký zbytek dne. Kdybychom se už náhodou neviděli.
Zotaven odpoledním relaxem jsem se rozhodnul fyzicky se dorazit v hotelové posilovně. Přeci jen jsem byl trošku překvapen, že už tam na mě Enn nečeká. Mé osamělé zklamání ale trvalo sotva pět minut.
A pak … Vstupuje se širokým sebejistým hollywoodským úsměvem, který mu má bezvýznamná maličkost dokázala přerušit na sotva postřehnutelný zlomek sekundy. V zádech má kondičního trenéra. Nemoří se s klasickými činkami jako já. Aplikuje svalový stimulátor s elektrodami a statický napěťový trénink. Nejmodernější tréninkové postupy.
Přitom stačí dát k dobru aktuální příhodu z jakéhosi nedávného přeboru veteránů. Při sjezdu upadl a stehnem přerazil “tááákle tlustou” borovici.  “Být to někdo jiný, někdo méně trénovaný, tak má po noze,” dodává významně. Holt Rakušané se ke svým lyžařským šampiónům chovají téměř jako k bohům. A občas to má výše popsané následky.
Do fitka vstupuje má přítelkyně spolu s naší průvodkyní Nataschou. Nadšeně je zdravím. Ale mě nevidí, nevnímají. Enn je naopak okamžitě ve svém živlu. Znatelně zvyšuje volume a frekvenci svých vzdechů, přidává na tréninkové intenzitě. Záhy se dočkává obdivných pohledů a fandění – zase mu to vychází.
„Bronz z olympiády – to je docela dobrý!” snažím se se zjevnou ironií trošku zchladit jeho namistrované manýry. „Nebejt toho Švéda, mám z Placid medaile dvě,” nenechal se ale z míry vyvést Hans. Měl na mysli Stenmarka, který mu na poslední chvíli vyfouknul bronz ve slalomu.  „Ale jako jeden z mála jsem ho dokázal občas porazit,” upřesňuje skromně. A u diváků, přesněji u divaček, opět boduje – stejně jako kdysi svou jízdou mezi tyčemi.
Vzdávám to. Na tohohle 55letého věčného mladíka v superformě evidentně nemám. Doufám tedy aspoň, že se neobjeví na večerní hotelové party. Vrcholoví sportovci přeci nepijí. Měl by jít brzy spát, aby se mohl ráno objevit před klientkami bez vrásek a byl fit na sjezdovku. Jenomže ‚malý přítel z města Enn‘ patří evidentně do jakéhosi uvítacího výboru večerní akce. Opětovně, už poněkolikáté ten den, na sebe strhává veškerou pozornost. Společné focení, autogramy, polibky, mávání, halekání, stisky rukou, památníčky … To je tedy fakt ende.
Ale jinak je to docela sympaťák. A k celebritám zillertalského hotelu Stock, které dávají lekce hostům, patří stále. Kdybyste ho náhodou chtěli zažít.

Připravil: Štefan Weber

Foto: autor