Filmová dokumentaristka se od nevidomých učí žít

 Co vás přivedlo k tomu, natočit film o nevidomých?

Před čtyřmi lety mě vyzvala ředitelka Světlušky Martina Kaderková ke spolupráci. Točila jsem pro Světlušku krátké filmy a klipy. Později jsem natočila film Kavárna POTMĚ o kavárně, která se každý rok v červnu otevírá na Ovocném trhu. Je o lidech vidících, kteří chodí do kavárny, kde je naprostá tma. Tam se propojují dva světy a nevidomí pomáhají vidícím. Když se blížilo desáté výročí existence Světlušky, řekly jsme si s Martinou, že by bylo krásné natočit velký hodinový film. Narozeninový. A tak vznikl film Po tmě světlo, který jsem točila poslední dva roky.

Jak jste si hrdiny svého snímku vybírala?

Tím že se Světluškou spolupracuji už čtyři roky, mám mezi nevidomými mnoho přátel. Věděla jsem, že chci, aby byl film pestrý. Aby v něm byli zastoupeni nevidomí lidé, kteří jsou stateční a bojovníci, ale aby tam byly i příběhy smutnější, takové méně nadějnější. Aby tam nebylo jenom to, že oni jsou ohromně stateční, a je to tak, jsou velmi stateční. Ale chtěla jsem zároveň, aby vyznělo, že je to opravdu velmi těžké postižení, se kterým se, pokud my jim pomůžeme, dá plnohodnotně žít. Ve filmu jsou nevidomí rodiče, kteří vychovávají dítě, jež není nevidomé, jsou tam výtvarníci, běžkař, dva pekaři, kteří pečou dort poslepu. Je to film, kde je mnoho podob lásky. Lásky partnerské,  manželské, pracovní i přátelské. Je to film o lásce a o tmě, o životě ve tmě.

Takový film je určitě obrovská zkušenost. Co vám natáčení dalo?

Nevidomí jsou vnímavější. Jsou díky svému handicapu hodně sami se sebou a dost je mezi nimi věřících. Ve filmu říká třicetiletá Ája, která slyší stromy, že od chvíle, kdy v šestnácti oslepla, začala se víc soustředit na sebe a učila se být sama sebou. To je něco, co hledám, asi jako my všichni. Schopnost být si věrní, být co nejblíž sami sobě a být sami  sebou. Oni to dokážou a víc také vnímají lásku. Nechci generalizovat ani z toho nechci dělat dva světy. Ale cítím, že více vnímají dotyk, slovo druhého, umějí  naslouchat a jejich prožitky jsou intenzivnější. Vždycky je to tak – když člověk o něco v životě přijde, něco tím získá. Tím že se v jejich světě pohybuji čtyři roky a z toho jsem dva pracovala na tomto filmu, pochopila jsem, jaké dary nevidomí mají. Nedokážeme si vůbec představit, jak se třeba umějí dotýkat. Dotyk je něco, co jsem se od nich učila. My se čím dál víc izolujeme, ostýcháme dotknout nebo obejmout, pohladit, ale mezi nevidomými to nejde jinak. Musí být blízko sebe.

Naslouchání je druhá věc. Pokud by neměli řád a klid a skákali by si do řeči, pořád by mluvili a byli hluční, tak by nemohli žít. Oni musejí umět naslouchat. Jsou soustředěnější a vědí to, co nám v tom našem divokém barevném vizuálním světě uniká. Nevidomí, se kterými jsem se potkala, se nermoutí z toho, co nemají, ale radují se z toho, co mají. Natáčeli jsme u Ivanky Kuchařové, které je dnes osmnáct let. Je to dívka, která nejenom že nevidí, ale je celkově postižená, nechodí, neslyší, nemluví… Cítila jsem tam, jak se Ivanka i její maminka, která se o ni stará, radují z každého doteku, z každého momentu. Každý okamžik radosti je pro ně výhra. Vzala jsem si to k srdci a moc bych si přála, abych dokázala takhle žít. Pořád si nestěžovat a netoužit po něčem, co nemáme. Je toho tolik, co nemáme a co bychom chtěli, a na druhou stranu, máme toho tolik, tolik si toho můžeme předávat.

Zmínila jste, že mezi nevidomými jste našla přátele.

Ano, jednou z nich je muzikantka a skladatelka Ráchel Skleničková. Je to klavíristka, která studuje Deylovu konzervatoř. Pro film Po tmě světlo složila hudbu. Byl to její první větší skladatelský počin. Pro mě byla taková radost sedět s ní u klavíru a popisovat, jak to ve scénách bude vypadat. Musela jsem jí popsat jednotlivé obrazy, navést ji, ať složí třeba hudbu zamilovanou, a i třeba vysvětlit, co znamená střihová montáž, kde by se hodila hudba rychlejší. Ptala se mě, co je to montáž. ‚Je to to jeden obraz za druhým, který se ve velmi rychlém tempu střídá,‘ vysvětlovala jsem. A ona na to:  ’No ale já si  ale nedovedu představit jeden obraz za druhým…‘ Svou duší a svým srdcem hudbu pojala tak, jak ji uslyšíte ve filmu. Myslím, že tomu krásně porozuměla.

Překvapilo vás při natáčení něco?

Víte, my máme předsudky, že handicapovaný člověk musí být depresivní a zatrpklý. Ale oni se navzdory svému handicapu umí tak radovat ze života, je s nimi tolik legrace, jsou vtipní, umějí se smát a dělat si i legraci ze svého postižení, jako například Kája Leskovec, dvanáctiletý kluk, muzikant. Často jsem se až styděla za to, jak jsem zasmušilá, nebo že přicházím s nějakým problémem, obavami, strachem. Říkám si, čím to je? Moc bych si přála, abychom handicapovaným více naslouchali a snažili se od nich učit. Dnes své nevidomé přátele sama vyhledávám, těším se, že znovu přijedou, že budeme zase spolu a budeme se moci vzájemně obdarovávat…

Olga Špátová

Jejími rodiči jsou známí dokumentaristé Olga Sommerová a Jan Špáta.

Zkoušky na FAMU absolvovala třikrát, bezúspěšně. Nevzdala to a možná o to úspěšnější jsou dnes její filmy, které získaly řadu ocenění na českých i zahraničních filmových festivalech, ať profesionálních či amatérských.

Text: Martina Hühneová

Foto: Dagmar Hájková: střípky z filmu Po tmě světlo