Nepolepšila se, má za muže trpaslíka…
Petra Goldflamová Štětinová je kostýmní výtvarnice, scénografka, loutkářka a ilustrátorka. Výstavu svých ilustrací k manželově pohádkové knize Sny na dobrou noc uvedla slovy: Narodila jsem se v létě 1970. Mám 2 děti, jednoho manžela a kočku za oknem. Vypravila jsem přiměřené množství divadelních inscenací, o něco více jsem jich oblékla. Ilustrovala jsem několik knih pro děti. Na zahradě mi výborně prospívá levandule, růže a mech. Nerada uklízím, ráda vařím, jím a spím. To je asi to nejdůležitější a úplně to stačí.
My jen dodáváme, že výstava proběhla v galerii Ponorka ve foyer divadla Minor letos v lednu.
Ač je manželkou mediálně populárního herce, režiséra a výtvarníka Arnošta Goldflama, rozhodně není typem ženy, která by se vyhřívala v jeho výsluní. Jako kostýmní výtvarnice a scénografka je podepsána pod mnoha inscenacemi českých divadelních scén, a to napříč jejich bohatým spektrem, od malých až po renomované. Miluje výzvy, a tak v poslední době okusila i řemeslo ilustrátorky.
Ilustrujete knihy svého manžela. Byla to domluva: Já napíšu, ty nakreslíš…?
Ale kdepak! Dostala jsem to nabídkou a prošla jsem konkurzem, i když domácím. Musela jsem namalovat pár obrázků a Arnoštovi se to líbilo. Kdyby se to nelíbilo, tak prostě nic, dostal by to někdo jiný. Ale je fakt, že to napadlo právě jeho. Já nejsem moc průbojná. On sice sám taky kdysi maloval, ale už na to nemá moc času. Vystudovala jsem loutkařinu, střední uměleckou průmyslovku obor hračka – loutka, a pak na DAMU loutkářskou scénografii. Tam prostě musíte umět kreslit. Bohužel se už s loutkami dnes moc nepracuje, i když jsme před dvěma lety dělali s Arnoštem na Kladně v loutkovém divadle Lampion loutkové představení podle knihy Tatínek není k zahození. Měla jsem na starost jak loutky tak výpravu. Bylo to fajn, ráda se k tomu vracím. Ale taky už málokdo už dnes umí loutkařinu udělat řemeslně.
Zvolila jste k výstavě prostory divadla Minor. Mělo to nějaký důvod?
V Minoru jsme před několika pracovali. Vytvářela jsem kostýmy ke Klabzubově jedenáctce bratří Formanů a s Arnoštem jsme tu také spolupracovali na pár inscenacích. Máme k divadlu osobní vztah a rádi sem celá rodina chodíme. Je to prostředí, které znám i z druhé strany, takže to prostě tak hezky a po domluvě vyplynulo.
Zatím jste ilustrovala knihy pro děti. Nebránila byste se knihám pro dospělé?
Vůbec ne. Mně se na ilustraci líbí. že je s tím člověk jakoby sám. V divadle je celý tým a musím neustále jednat s lidmi, kteří vyrábějí, shánět materiál… Ani by mě ale nenapadlo odlišovat ilustrace pro dospělé a pro děti. Řídím se textem. Kdyby to bylo pro dospělé, tak by mě to zase někam navedlo. Mám ráda výzvy a nemám pocit, že by to mělo být takhle, jak říkáte, oddělené.
Kolik knih jste již ilustrovala?
První byl Tatínek není k zahození, pak Tatínek 002. Potom jsem ilustrovala Lubě Skořepové Hadrovou Ančku a před rokem vyšla knížka Sny na dobrou noc. Obrázky, na které se díváte, jsou právě z ní. Takže jsem celkem zatím ilustrovala knížky čtyři. Nemyslím si ale, že jsem ilustrátorka, jako někdo, kdo napíše jednu knížku a říká že je spisovatel. U mne to tak není. Spíš je to pro mne další výzva, další rozměr…
Působíte v mnoha oborech. Jste kostýmní výtvarnice, scénografka, loutkářka, ilustrátorka…
Ale pochopte, že to všechno spolu souvisí. Kreslím i výtvarné návrhy kostýmů jako obrázky. A v krejčovnách se hodně diví, že ještě někdo kreslí v ruce, že to nemám zpracované v počítači, jako ostatní. Možná to pak nedělají měsíc, jako já. I když ta informace tam samozřejmě proběhne. Já to ale tak cítím. Je to asi o tom, jak to komu vyhovuje a sedí.
Čí to byl nápad vystavit ilustrace?
Docela jsem i chtěla, vzniklo to po domluvě a byla jsem ráda. Ilustrace v originálu mají totiž úplně jinou kvalitu, než když je to pak přetištěné v knize. Přišlo mi, že se to do Minoru i hodí, a je to taky zajímavé srovnání s knížkami.
Mohou si lidé vaše ilustrace koupit, když se jim budou líbit?
Určitě, jen „Bordel na stole“ je už zamluvený. Je to vlastně můj pracovní stůl. Ten chaos, to já mám od malička, jinak to neumím. Sen v knížce je o tom, že se holčičce zdálo, že se jí zjevil někdo, kdo jí řekl: Když budeš mít uklizeno, tak si vezmeš krásného mladého prince, ale když budeš mít na stole bordel, tak se sice taky vdáš, ale dostaneš jen starého ošklivého trpaslíka. To vymyslel Arnošt. Takže to skončilo u toho trpaslíka…
Na čem teď pracujete?
Momentálně dělám v ABC kostýmy k Bylo nás pět. Premiéra bude sice až v březnu, ale je to asi padesát kostýmů. Pro celé městečko, výlet do Indie a taky je tam slon… no, je toho hodně.
Kostýmní výtvarnice je úžasná práce!
Jo, mně se to líbí, naplňuje mě to. Jednou jsme dělali na Jezerce a Bára Hrzánová potřebovala nějaké boty. Sháněla jsem je jak divá, a pořád nic, a už mě to fakt štvalo… Pak jsem si ale uvědomila, že když jsem byla malá, a někdo by mi býval tehdy řekl, že budu chodit Báře pro boty, tak to bych byla fakt blažená.
Kolik máte za sebou inscenací a her?
Nemám to spočítané. Pracuji tak na třech až pěti za rok. A taky je tu rodina, člověk je rozpolcený. Nechci šidit ani jedno ani druhé, ale stejně vždycky někde něco šidíte. Přijde mi, že je to chvilka, než děti vyrostou, a nechci si ji nechat proběhnout mezi prsty.
Foto: Dagmar Hájková
Připravila: Martina Hühneová
