Podzimní výlet do Špindlu
Krása podzimní přírody nás vytáhla na hory. Špindlerův Mlýn se ukázal ideáním místem k načerpání energie ať už sportíkem nebo relaxací ve wellness. A i když se nám nakonec zdál víkend krátký, užili jsme si všeho dosytosti.
Do hotelu Horal jsme dorazili v pátek večer a tak tak akorát stihli večeři. Na výběr v místní restauraci bylo kde co, ale o příjemný pocit v bříšku se postaraly hlavně krkonošké sejkory, tedy chcete-li bramboráky pečené „na sucho“, jak to kdysi dělala moje babička.
Ráno jsme se probudili do mlhy a mrholení. Vybaveni dešti odolnými svršky jsme vyrazili do centra Špindlu. Cestičkou lesem a pak kopcem dolů jsme asi za necelých dvacet minut dosáhli první mety, centra agentury SpindlMAX, kde na nás čekala horská kola. Naším prvním cílem byla Myslivna, restaurace a občerstvovna na soutoku Labe a Bílého Labe. Cesta nezabere víc než patnáct minut pohodlné jízdy podél řeky. Vede po rovince a je tak ideální pro rodiny s malými caparty nebo pro ty, kdo si chtějí trochu rozpohybovat ztuhlé klouby. I když se zrána zdálo, že nás deštík neopustí, u Myslivny si už sluníčko začalo klestit cestu skrze mraky. Za chvíli pak rozpustilo mlhu nad řekou a k naší radosti se rozprostřelo nad celými Krkonoši. Při pohledu na soutok mi vytanuly vzpomínky na dětství. Byla jsem hodně malá, když jsme s mamkou občas vyrazily o víkendu proti proudu Bílého Labe a tam sebou někde nahoře „plácly“ na balvany. Pamatuji si hučení vody a její štiplavý chlad, když jsem se rozpálená sluncem ochlazovala v tůňce. Tohle bylo tenkrát tak báječný… Svatosvatě jsem si tam u soutoku slíbila repete. Určitě nejpozději příští léto!
Sluneční paprsky probudily v mé drahé polovičce touhu vyšlápnout si na kole až na Špindlerovku. Zatímco on prověřoval fyzičku sedmikilometrovým stoupákem, rozhodla jsem se využít příležitosti otestovat svoje schopnosti á la lady Marianna. Družka Robina Hooda ovládala totiž luk s takovou bravurností, že na tom přeci nemůže být nic těžkého… Hmm, zatímco se ona zřejmě s lukem v ruce narodila, já jej držela poprvé. A zase až tak velká sranda to nebyla. Kromě cvičeného oka potřebujete i hodně fyzičky a hlavně soustředění. Zkrátka v Sherwoodu bych dlouho nepřežila. Ale jinak bezva zkušenost.
K cestě na Špindlerovku jsem využila koňských sil pod kapotou mikrobusu. Těšila jsem se na důvěrně známý azyl všech znavených turistů. Od doby, kdy jsem tam byla naposledy, odteklo v Labi ale hodně vody. Ta moje stará Špindlerovka má dneska už úplně jinou tvář. I když stále zůstáva azylem a zvenku se změnila jen trochu, uvnitř je noblesní a veskrze komfortní. A navíc, tu skvěle vaří!
Cestu zpátky dolů do Špindlu jsme absolvovali na koloběžkách. Zdá se to jako brnkačka, ostatně kdo z nás neměl koloběžku. Věřte, je to adrenalin, a jaký!. Ty dvě kola dokážou vyvinout neuvěřitelnou rychlost a neustálé přibrzďování je namístě. Hlavně v zatáčkách, kde je vlhko, jsem brzdila ostošest. Helma a opatrnost se vyplatí. Dojela jsem sice mezi posledními, ale zážitek stál za to. Milovníci rychlosti, budou na koloběžce jako ryba ve vodě. Můžete si ji užít i na trekovém sjezdu z Medvědína a dalších špindlerovských stezkách. Komu by dvě kola byla málo, dají se k brázdění vyhrazených stezek půjčit i čtyřkolky. Kromě SpindlMAXu k tomu můžete využít nabídky dalších agentur, jako jsou SKOL MAX nebo Yellow Point. Všechny zajišťují i nejrůznější sportovní programy a outdoorové aktivity. Kromě toho jsou ve Špindlu k dispozici Aquapark, tenisové haly, střelnice, squash, bowling…
Odpoledne jsme lanovkou „pokořli“ Medvědín. Má novou a vkusnou image. Před pár lety by se tu děti unudily k smrti, dnes tu mají eldorádo. Perfektně vybavené dětské hřiště ve zhruba dvanácti stech metrech nad mořem. Od kávy a muffinu jsme pozorovali pachtění všech, kteří přijali výzvu a zúčastnili se Drakiády, soutěže v pouštění draků. Kdo s ním vzlétne výš, kdo má ten nejkrásnější… Jak soutěž skončila, nebylo podstatné. Bylo prostě fajn. Slunce svítilo, malí i velcí pobíhali s draky sem tam ve snaze dostat je za každou cenu nebe. Možná se ne každému zadařilo, určitě ale zůstané krásná vzpomínka na báječné podzimní odpoledne. Slunce hřálo, výhled byl neuvěřitelný. Okolní vrcholky skoro nadosah, na nebi usměvaví draci a dráčci a pod námi v dáli lesklá hladina špindlerovské přehrady… Skoro kýč.
Kopec zpátky k Hotelu Horal jsme zvládli v rekordním čase. Vidina sauny, vířivky a bazénu byla hodně motivující. Pokud se ale ubytujete v penzionu nebo hotelu, kde wellness není, nezoufejte. V nedávné době bylo totiž ve Špindlu otevřeno hned několik velkolepých wellness center, kde skvěle zrelaxujete.
Nedělní ráno nás přivítalo sluncem zalitým údolím Svatého Petru. U snídaně jsme spřádali plány, kam ještě vyrazit, co stihneme. Zvítězila bobová dráha, lanové centrum vedle ní a pak přehrada. Bobová dráha není nic pro mě. Brzdila jsem jak šílená a zkazila požitek z jízdy všem, kdož se neprozřetelně vydali na jízdu za mnou. Dodatečně se omlouvám. S rychlostí jsem na štíru. Ani výšky moc nemusím, a tak jsem všechny odvážlivce v nedalékém lanoví jen obdivně pozorovala. Zato přehrada mě uchvátila. Její bělostná stavba dominovala ve sluneční záři a odrážela se v tmavěmodré hladině, které sekundovala okolní zeleň. Škoda, že jsme už neměli čas půjčit si loďku a užít si výhled i z její hladiny. Podívaná na druhou stranu směrem do výpusti byla adrenalinová. Nejen výška přehrady vzbuzovla respekt. Taky odvážlivci zavěšení na laně, kteří se v úctyhodné výšce spouštěli na druhou stranu přehrady. Zaslouženě budili pozornost kolemjdoucích, jichž nebylo málo.
Čas odjezdu se bohužel naplnil, i když se nám z prosluněného Špindlu vůbec nechtělo. Jedno ale bylo jasné: brzy přijdem zase pobejt! Podle meteorologů si na sníh chvíli počkáme a tak by se tu pár hezkých víkendů dalo ještě užít.
