Starý dům v novém kabátě

Setkání s výtvarnicí Petrou Šafářovou bylo velmi inspirující. Domek ve kterém s rodinou a rodiči žije, jsem při letmém pohledu z ulice jsem pokládala za pěkně udržovaný prvorepublikový objekt. S dobou jsem se nesekla, jinak docela dost… Až na dvě přízemní místnosti, je totiž dům zcela zrekonstruovaný.

A musela jsem smeknout, neboť přístavbu a nástavbu domu výtvarnice sama navrhla a nakreslila tak, že architekt nevytkl jedinou chybičku a nepřekreslil ani čárku. V návrhu přestavby ani v interiéru si vůbec nehrála na populární modernu a nevnucovala ji starému domu. Naopak respektovala ducha předválečné stavby. Nově přistavěná hala v přízemí tak na sobě vůbec nedává znát, že čiší novotou. Právě naopak. Je zařízená nábytkem pro pratetě, kdysi věhlasné pražské dámské krejčové, a dýchá také duchem její doby. Vzpomínky tu evokuje nejen nábytek, ale i spousta artefaktů i stylových fotografií, pečlivě uspořádaných na stěnách.

Stoupáme po schodech do bytu mladé rodiny a v mezipatře míjíme půvabnou sochu ženy, jejíž křehkost je až dojímavá. Zrodila se v Petřiných rukách… Během rozhovoru jsem se také dozvěděla, že Petra je původně hotelovou manažerkou. Energii vymanit se z oboru, věnovat se umění a nasměrovat svůj život jinou cestou našla až při studijním pobytu v zahraničí, v jednom keramickém atelieru v Austrálii…  Pak už neváhala. Prošla řadou výtvarných kurzů a jak dnes přiznává: „Jsem velmi ráda, že jsem objevila sama sebe a mohu dělat to, co mě baví.“

Byt výtvarnice a její rodiny je v podkroví. Nadchlo mě, že prostoru dala volnost. Nesnažila se ho sešněrovat stropy, naopak jej otevřela ve všech místnostech do štítu.  Zvláště výrazné a působivé je to v multifunkční místnosti, kde se rodina schází jak u jídelního stolu, tak u televize. Odtud mají také všichni její členové přístup na dvě terasy. Jedna slouží jako relaxační a vstup na ni je z prostoru obýváku, druhá pak jako letní posezení plynně navazuje na kuchyňský kout. Mezi tato dvě venkovní zákoutí je velmi  dobře zakomponována pracovna skýtající jak maximum soukromí tak i možnost účastnit se podle rozpoložení na dění v prostorné místnosti. Přiznané dřevěné trámy v podkroví prostor člení i zateplují. Hřejivou atmosféru tu ale také dotváří spousta drobností, jak jinak než starých kousků ze všech možných bazarů, obchodů se starožitnostmi a nebo zděděných po předcích.  „Nedám na staré věci dopustit,“ vysvětlila nám Petra. „Za vším vidím dlouhé hodiny práce, jsou to kousky neuvěřitelně precizně propracované a nádherně zdobené. Vytvořené z úžasných materiálů, které překonají věky.  Dnes se hraje na spotřebu. Všechno je velmi pomíjivé a nemá valnou hodnotu.“ Artefakty v prostoru zajímavě korespondují s moderním nábytkem. Převládá jednoduchost příjemně okořeněná starými věcmi a také Petřinými výtvory.

V bytě nás zaujaly niky. První jsme míjeli na schodišti, na poslední jsme natrefili v koupelně. Ač jsou nové, připomínají staré dobré časy a jsou úžasně praktické. Oslovily nás koupelnové, které skvěle eliminovaly stojany na knihy a časopisy, a koneckonců pak i samotná koupelna. Výtvarnice jí dopřála prostor a spoustu přirozeného světla, které koupelnám často chybí. Navíc zvolila pro tento typ místnosti zcela netradiční odstíny teplých zemitých barev. Vytvořila příjemnou oázu zvoucí k relaxaci, kterou korunovala umístěním vany pod okna vedoucí do zahrady.  Při koupeli tak můžete pozorovat cvrkot v korunách stromů, nechat se opájet hvězdnou oblohou nebo vnímat vůně ze zahrady. A právě na zahradě jsme naši návštěvu zakončili. I tam jsme ale ještě obdivovali další výtvory vzešlé s Petřiny dílny. Objemné sochy, mrazu odolný kovový zahradní nábytek kombinovaný s kameninou. Stejně tak, jako dokázala svést vítězný boj sama se sebou, umí se poprat snad s každým materiálem. Jen kovové součásti děl má zhotovené na zakázku přesně podle svých návrhů. Ale kdo ví, co bude časem…

Foto: Dagmar Hájková

Připravila: Martina Hühneová